✹♦✹ Tony Clayton~Lea album charakterizuje: „Promyšlené písně pro nestabilní časy.“ Ano, je tomu tak. Ale pozor, berme na vědomí, že Ben toto album vydal 31. ledna. Mohl si to dovolit: Ben Watt, bývalý rovnocenný mainstay se svou ženou a skladatelkou Tracey Thorn z Everything But The Girl, prošel v posledních čtyřech letech příslovečným ždímáním. Řešení náhlého úmrtí jeho nevlastního bratra v roce 2016 bylo jen jednou ze zátěží, které nesl na svých bedrech. Faktor ve formě pauzy — „Zasekl jsem se na celý rok,“ řekl, „rozzlobený uvnitř a rozzlobený na politický svět, který kolem mě náhodně vybouchne“ — a máte výmluvného skladatele, který se dívá na stále nestabilnější svět. Smysl počínání, který odhaluje skrze album vhodně nazvané Storm Damage je ten, že i když se cítí zmateně, stále existuje něco, i když něco nepatrného, co jej může držet nad vodou. Stejnou logiku lze aplikovat na hudbu, která se výrazně liší od předchozích sólových alb (2014 Hendra, 2016 Fever Dream) a je světem vzdáleným od rozkvětu EBTG. Mimochodem, to minulé album mělo úspěch: Dave Simpson ve svém čtyřhvězdičkovém hodnocení pro The Guardian řekl: „Ve svých raných 50. letech dělá jedny z nejlepších skladeb své kariéry.“ Má oko pozorného pozorovatele. „Stále je toho tolik, co chci udělat,“ řekl po vydání alba Fever Dream (2016, Unmade Road) UK #53.
✹♦✹ Zvukovou náladu popisuje jako „budoucí retro“ — propojení kontrabasu (Rex Horan), upright piana, analogových syntetizátorů, Fender Rhodes, musique concrète, hybridních bicích a archivních nahrávek, přičemž účast Alana Sparhawka na kytaru je citelná, mám pocit velké události. To může být fantastické, ale Watt má pravdu: „je zde změřený duchovní jazzový příkop, který ruší zavedený hudební podrost.“ Lee Zimmermann z American Songwriter album také hodnotí vysoce, dává o půl bodu více než Ron Popeovi a stejné hodnocení, jako Carle Olson (The Textones/od té doby si udržovala expanzivní sólovou kariéru, která našla partnerství s takovými světelnými galaxiemi jako Bob Dylan, Gene Clark, Don Henley, Todd Wolfe, Barry Goldberg a ex~Rolling Stone Mick Taylor: několik z nich mnohokrít a mimořádně. Není tedy divu, že Olson ctí tato spojení a znovu komanduje albem „Have Harmony Will Travel 2“, což je pokračování původního úsilí „Have Harmony“ vydaného v roce 2013.)
✹♦✹ „Písně vyšly z intenzivního období osobního utrpení a politického hněvu,“ tvrdí Watt v tiskovém materiálu, který doprovázel album, a jeho temnější návrhy skutečně svědčí o tomto postoji. Přesto, pro všechny jeho opuštěné diskurzy, je to pozoruhodně soudržný soubor písní, z nichž každá zachovává jasné emocionální objetí. U písní jako „Balanced on a Wire“, „Summer Ghosts“ a „Sunlight Follows the Day“ vytváří Watt specifický smysl pro čas a místo a míchá je s vlastním okolním instrumentáriem. Je to krásná kombinace, která se hodí výraznému, artikulovanému umělci, který je odhodlaný následovat svou vlastní múzu a přesvědčivě se vyjádřit. Storm Damage je obecně obtížným scénářem počasí, více způsoby než jedním. Naštěstí Ben Watt dokazuje, že má touhu a odhodlání tuto situaci vidět.
✹♦✹ Konečným výsledkem je tichá, ale intenzivní záležitost — album, jehož konfliktní emoce jsou patrné, ale prezentované způsobem, který je jakoby utlumený, což je téměř uklidňující. Měkké, jemné napětí mezi hluboce pociťovanými písněmi a bezproblémovou, až poklidnou sofistikovaností provedení je docela prospěšné, protože album může střídavě hřát jako prosba..., nebo balzám — v závislosti na náladě nebo načasování. Score: 9,650 Birth name: Benjamin Brian Thomas Watt
Born: 6 December 1962, Marylebone, London, England
Location: London, UK
Styles: Adult Alternative Pop/Rock, Contemporary Singer~Songwriter
Album release: 31 Jan 2020
Recording Location:
♦ Northern Heights
♦ Rak Studio 2
♦ World Of Apples
Record Label: Unmade Road/Caroline International
Duration: 44:37
Tracks:
01. Balanced on a Wire 3:48
02. Summer Ghosts 5:01
03. Retreat to Find 4:37
04. Figures in the Landscape 4:06
05. Knife In the Drawer 4:21
06. Irene 6:32
07. Sunlight Follows the Night 2:58
08. Hand 3:37
09. You’ve Changed, I’ve Changed 4:00
10. Festival Song 5:37
31 Jan 2020
℗ 2020 Unmade Road, under exclusive license to Caroline International
Credits:
° Edward Bishop Photography
° Bruno Ellingham Engineer, Mixing
° Fish Factory Assistant Engineer
° Duncan Fuller Assistant Engineer
° John Gilsenan Artwork
° Rex Horan Double Bass, Viola
° Evan Jenkins Drums, Drum Triggers, Shaker, Steel Pads, Tambourine
° Emma Marks Assistant Engineer
° Antonio Olmos Photography
° Ewan Pearson Engineer, Vocoder
° Fabio Senna Assistant Engineer
° Miles Showell Mastering
° Alan Sparhawk Guitar (Electric), Vocals (Background)
° Jennifer Valone Spoken Word
° Ben Watt Arranger, Composer, Effects, Fender Rhodes, Found Sounds, Guitar (Ac+El), Guitar (Resonator), Juno, Overdub Engineer, Piano (Grand), Piano (Upright), Producer, Sample Editing, Synthesizer Programming, Vocals, Wurlitzer
Review
by Ben Hogwood | Published: 30 Jan 2020 | Score: ★★★★½
✹ The artistic evolution of Ben Watt as a soloist continues apace, and with Storm Damage he reaches his most personal document yet. Everything But The Girl may be no more, but Watt — along with wife Tracey Thorn — has if anything redoubled his creative work. Both have written frank and revealing books, and both are reaping the benefits of their life experience through intimate solo records.
✹ As he has progressed, Watt has navigated a number of very different musical forms, mastering each with relative ease. Proving his worth through the deep house of his label Buzzin Fly, he then mixed more pastoral and wistful moods into the Hendra and Fever Dream albums before, on his fourth solo album proper, he arrives at a new ensemble of sparse textures.
✹ Comprising piano, drums and bass, the accompaniment is lean but extremely effective. The music itself is cosmopolitan, rewarding approaches from both English and American directions. Watt’s vocals have more studio treatment this time, hinting at John Lennon, Eels or even touring mate David Gilmour in his conversational asides. Whatever the musical language, though, this is a deeply felt and personal album, almost uncomfortably so.
✹ To say life events have been challenging for Watt in the last ten years would be an understatement. On the back of a life threatening illness in the 1990s, he recently lost both his brother and sister. The close proximity of those deaths have been compounded by the UK political potboiler of the last few years, meaning there is a lot to let out in the Storm Damage songwriting.
✹ The songs soon reveal his frailties, but ultimately show great resolve in the face of adversity. Through them Watt becomes something of a musical counsellor, using the art to deal with painful images and recollections. “People say live in the moment, but the moment seems so narrow sometimes”, he observes on Balanced On A Wire. Retreat To Find explores the difficulties of bereavement, with sparse but evocative musical pictures, as “daffodils bloom by the churchyard wall, the grounds of the vicarage overgrown”.
✹ Yet through this darkness Watt characteristically takes a positive approach. “Your face now comes to me clearly,” he sings in Knife In The Drawer. A vivid evocation of night, this intimate song is delivered in conversational tones, the singer right into the room with you. Irene, a lovely duet with Low’s Alan Sparhawk, casts its spell through the stardust sprinkled by the repeated twang of a finger~picked guitar.
✹ You should be warned in advance that this album will leave a lump in your throat, and probably something in your eye. The prime culprit is Hand, where Watt has a deceptively simple piano line for a companion. “I wonder who’ll be there when the light starts to fail,” he asks. “Who will carry my bags when I’m weary and frail?”
✹ The symptoms return in even greater focus with the bittersweet but rather wonderful Festival, signing off with the author in a contented place. Here, Watt subconsciously mirrors the closing track of wife Tracey’s last solo album. While Dancefloor found her celebrating the escapism of the nightclub “with some drinks inside of me”, Watt is outside, losing himself in the music while tugging on “my first fag in 10 years”. We observe his happiness from a distance, refracted through reverberant piano and a poignant viola cameo. The contentment comes with a brief but intense shot of loneliness too. “I lost all my friends hours ago, but I’ve danced and drunk with loads more I didn’t know,” he sings, before the final cathartic line, “Let go of the world, let go of you”.
✹ Storm Damage may find Watt battered and bruised, but his response is one of recovery, demonstrating the power of music as therapy in the process. His versatility serves him incredibly well once again, and ultimately prevents the demons from bringing him down. By laying bare his troubles, Ben Watt has made his finest album yet.
✹ https://www.musicomh.com/
Website: http://benwatt.com/splash/
Martin Siddorn, Thursday Mar 12, 2020: https://www.bristol247.com/culture/music/review-ben-watt-the-fleece/
YT: https://www.youtube.com/watch?v=HnUwEC7t1Qg&feature=emb_logo
Albums:
✹ North Marine Drive (1983, Cherry Red)
✹ Hendra (2014, Unmade Road dist. by Caroline International) UK #46
✹ Fever Dream (2016, Unmade Road) UK #53
✹ Storm Damage (January 2020, Unmade Road)