Interview pro Asahi Shimbun (朝日新聞), Tokyo
By SAWA OKABAYASHI Staff Writer
Hudba zůstává navždy
Co je pro Tais Awards prioritou?
Řekl bych kompaktnost. To platí jak pro píseň, tak pochopitelně pro celé album. Když budeš v hypermarketu kupovat mléko a uvidíš, že z krabice teče, nebudeš si ji všímat a sáhneš po neporušené krabici. Mám pár klíčových alb, která považuji za vzorová z hlediska obsahu i kompaktnosti. Třeba "Labyrinth" od Kit Watkins, "Pet Sounds" od Beach Boys anebo "Treasure" od Cocteau Twins. Např. píseň Pandora anebo Donimo z tohoto alba vyzdvihnu obzvlášť.
Co tě na nich zaujalo?
Když pozorně posloucháš, a já doporučuji poslechnout si celé album několikrát za sebou, úplně tě to vtáhne do děje. Možná to na tebe zapůsobí tak hlubokým dojmem, jako na mne. Koneckonců..., cituji: "Allmusic reviewer Ned Raggett writes that "part of her appeal is how she can make hard-to-interpret lyrics so emotionally gripping."" Jejich hudba obecně je nejčastěji charakterizována komplexní instrumentací a atmosférickými, nelyrickými vokály Elizabeth Fraser. Nezapomínejme však na zbylé dva členy, kterými byli Simon Raymonde a Robin Guthrie. V písni Donimo po prvních dvou slokách je určitý prostor pro jemnost až ambientního rázu, ztišení, jakýsi time-out a nástrojovou pauzu/interval. Přesně ve 2:22 min. dochází k dynamickému zvratu. Celá skladba je logická, nic nechybí, nic zbytečně nevyčnívá, je to uzavřený, kompaktní celek. Podobně lze mluvit o celém albu. Už vůbec nemluvím o způsobu, jakým si Raymondova basa spokojeně přede.
Simon Raymonde (Cocteau Twins / Snowbird)
Máš pocit, že nějaká česká kapela má v tom rezervy?
Některá? Možná, že se to týká celé české scény. Kořeny tohoto stavu bych hledal v zoufalé snaze uživit se hudbou a pokud to nejde a je potřeba přijmout nějaké to "civilní" zaměstnání, už moc té prosté lidské energie nezůstává na dotažení detailů. Na koncertech jsem zažil i hluboká zklamání z kapel, které předcházela velká pompa v médiích. Prostě, žebráků je pořád hodně. Pokud se mýlím, sorry. Se mnou je to někdy složité :)))
Určitě máš i pozitivní příklady...
Ano. Dobrým příkladem můžou být Tara Fuki, MED, Vertigo Quintet, Seven days, Jaryn Janek, Kuzmich Orchestra..., měl jsem možnost přímého srovnání dvou různých kapel se stejným počtem členů (2) ve stejném klubovém prostředí s max. dvoutýdenním odstupem. První reakce byla: to je druhá liga oproti Longitalu. Ve skutečnosti hudba Kuzmich Orchestra působí efektivněji, než se zdá. Plně se rozbalí až po několikanásobném poslechu, dokonce vás to nutí. Na koncertě tento princip není možné uplatnit, ale i tak se něco již v průběhu produkce KO změní až k laskavému hudebnímu k.o. Nebyl jsem připraven, ale nebolelo to. Osobnost Doroty Barové a hlavně Josefa Ostřanského byla pro mne velkou neznámou. Dorotu jsem znal z nahrávek Tara Fuki, TeLemarkKu, to je vše. Věci jsou tady naprosto kompaktní, nenaleznete zde žádné spekulativní investice nutící vás k neprodlenému auditu. Pusťme si ale album Eternal Seekers. [následuje celé album ES] = tady je zcela zřejmé, že třeba ve skladbách Luny pat, Komíhání a Verše jsou geniální pasáže a skladatelské postupy. Vstup do alba je úžasný. To je příkladné. Tento přístup znám důvěrně ze světových nahrávek. Když poslouchám TF, KO - mám-li použít příkladů jen střídmě, je zde opět ta vřelost, bázeň, cit, pokora se skromností, nespekulativní přístup, to jsou panečku vlastnosti! Je zde určitá zušlechťující metalurgie ducha a ten je zpěvný. Zůstává!
Vzpomněl jsem si na vaše praktické furošiki, tedy tradiční balení dárků do šátku. Na vaše horké prameny a lázně, na superrychlovlaky, na kruhový systém dopravy kolem obrovských aglomerací, jak je to všechno logické a důmyslné i přes nesmírné utrpení z druhé války a častých zemětřesení, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Já jsem se také naučil žít imrvére v ohrožení z důvodu mé nevzdělanosti, je to v jistém smyslu podobné - jakoby na hranici tří tektonických desek. Můj život není žádné hedvábí a pokud byť na malou chvíli byl..., a teď se vrátím k furošiki - víš, že se dobře balí do šátků z přírodních vláken - bavlněných, hedvábných a vlněných, a tkanin se „zdrsnělou" úpravou. Horší je to s lesklým umělým hedvábím, u něj pak volíš raději jednodušší tvary a uzlíky utahuješ pevněji. Rozumíš mi? Často věci vyhodnocuji intuitivně a na základě životních zkušeností. Jakmile narazím na něco, co se obrazně řečeno podobá lesklému umělému hedvábí, mám tendenci utahovat uzlík pevněji. Najít vyrovnanost je někdy těžké. Má to vliv na mé vnímání hudby. Vychází z "drsného" života politického vězně, omezených možností najít si práci za komunistické éry i teď - ale nevadí mi to. Práce hudebních publicistů si vážím, jejich ponoru a vhledu do věci, jejich úhlu pohledu na konkrétní alba. Pochopil jsem však, že já tuto práci dělat nemohu a ani nechci. Můj pohled je do značné míry neodborný až diletantský, vím to.
Co ti tedy pomáhá?
Pomáhá mi moje touha. Odvaha také, pocit odstupu zajisté a úcta k lidem. Trpělivost. Na poli sebeovládání se trvale cvičím. Ale k věci: jako první jsem jmenoval touhu. Tím nemám na mysli touhu očí, touhu těla ani okázalé vystavování prostředků, které má člověk k životu. Mluvím o touze žít, možná... - nebo určitě (!) po Bohu, těžko se o tom mluví, takové věci se něříkají na potkání, ani zde v Tsukiji Gochome, Chūō Tokyo. Podívejte se, zpřetrhaná pouta ke vzdělání jsem musel nějak zacelit, ošetřit. Vymyslel jsem si kapelu Call From Above pod horami Vysokých Tater. Používal jsem housle, kytaru s různým počtem strun a různým způsobem ladění. měli jsme doma vídeňské Grand Piano staršího data výroby, úžasné. Také harmonium Petrof s klasickými měchy a nožním ovládáním. Na něm jsem hrál stokrát víc hodin než na mém původním nástroji - houslích, miloval jsem harmonium, které můj táta dostal ve Vagónce za zlepšovák darem. Podobný nástroj používala Nico v roce 1985 na zakázaném koncertě, jak jsem sám na vlastní oči viděl, ale to neměla to pravé dřevěné "hammondovské" harmonium. Pokládal jsem na struny grandpiana různé kovové plíšky, experimentovali jsme, ale i systematicky skládali. Používali jsme štěrk, písek, plechovky různých velikostí, cinkavé předměty a napojení kytary přes Sonet B 3, což byl náš československý magneťák N°1 tehdejší doby. V určitém nastavení působil jako booster. V té době jsem neměl ani páru o skladateli jménem John Cage, pokud vím, určité postupy jsme v reálném čase měli zcela identické. Nahrávali jsme mono a dost primitivně. Na gymplu na uvítanou jsem pozval celou třídu na koncert k sobě domů a udělal jim 17-ti minutovou skladbu "Kto sa skrýva za zeleným závesom?" na harmonium. Dnes by vydrželi mladíci v tom věku pět minut, víc ne. To bylo tou dobou. Poté, co jsem předčasně odešel z gymnázia, následovalo zajímavé období ještě jinak: přišel jsem na určitý postup, který je dnes nazýván "turntablism", tedy popravdě řečeno - netoužil jsem nijak po technologizaci hudby, vůbec ne. Prostě jsem zapojil 2x vedle sebe gramošasi, magneťák, spustil stejnou skladbu najednou a do toho živě špinil výsledný tvar. To byla léta 1968-75. Vím, že oficiální "turntablism" je něco jiného, ale v definici je napsáno: "Turntablism is the art of manipulating sounds and creating music using phonograph turntables or digital turntables and a DJ mixer. The word 'turntablist' was coined in 1995 by DJ Babu to describe the difference between a DJ who just plays records, and one who performs by touching and moving the records, stylus and mixer to manipulate sound. The new term co-occurred with a resurgence of the art of hip hop style DJing in the 1990s."
Pod mezititulkem "Precursors" je uvedeno:
"The history of the turntable being used as a musical instrument has its roots dating back to the 1930s, 1940s and 1950s when musique concrète and other experimental composers (such as John Cage and Pierre Schaeffer), used them in a manner similar to that of today's producers and DJs, by essentially sampling and creating music that was entirely produced by the turntable. Cage's Imaginary Landscape No. 1 (1939) is composed for 2 variable speed turntables, frequency recordings, muted piano & cymbal.
Even earlier, Edgard Varèse experimented with turntables in 1930, though he never formally produced any works using them. This school of thought and practice is not directly linked to the current definition of hip hop-related turntablism, though it has had an influence on modern experimental sound artists such as Christian Marclay, Otomo Yoshihide, Philip Jeck and Janek Schaefer. These artists are the direct descendants of people like John Cage and Pierre Schaeffer and are often credited as a variant to the modern turntablist DJ and producer.
Examples of turntable effects can also be found on popular records produced in the 1960s and 1970's. Creedence Clearwater Revival's 1968 self-titled debut album features a backspin effect in the song "Walk on the Water". However, turntablism as we know it now did not surface until the introduction of hip hop in the late 1970s."
K tomu jen malá připomínka - mluvím tady o způsobu myšlení, o objevování něčeho, co už tady bylo ale nevěděli jsme o tom.
Jakou roli v tom všem hrálo vězení?
Klíčovou. Do vězení odvezli nějakého Bena 25. června 1975 v době, kdy měl mít rande s Julií. Po několikerém přemístění z jedné věznice do jiné, kde jsem byl v přímém osobním i pracovním styku s mladistvými vrahy do 18-ti let z celého Slovenska, nebo pašeráky zlata z Jugoslávie, přeshraničními a zachycenými útěkáři z Polska i Západního Německa atd., knězem katolické církve, z kterého si všichni tropili žerty, členem US Army, špionážními pracovníky, vysokoškolskými studenty, teroristy, studentem Sorbonny, s Karolem Jurajem Bauerem - občanem Austrálie, kterého čapli na Lysé Poľaně ... - vyšel z politického lágru po roce na svobodu zcela jiný Ben. Poprvé jsem mezi svými kamarády začal mluvit spisovně. Na lágru nás jednou jedinkrát pustili do společenské haly, abychom si vyslechli vězeňskou kapelu v pěti lidech v klasickém nástrojovém obsazení zpěv, kytara, kontrabas/el. basa, bicí, housle a k tomu saxofón. To bylo pro mně zjevení!!! Jako by mi spadly šupiny z očí a z uší. Brečeli jsme jako malí kluci. Nádhera, na kterou už nikdy ALE
NIKDY ne-za-po-menu!!!
To mě dost zajímá...
Zkráceně řečeno: tam hledejme počátky Tais Awards. V tom lágru v Ilavě jsem se poprvé naučil vlastníma rukama něco vyrábět. Byly to motocyklové součástky pro ZVL Považská Bystrica s vývozem do celého světa. Oni si to čerství vítězové Tais Awards 2010 neuvědomují ale už tam jsem tvrdě pracoval na výrobu cen ze skla pro ně. (Ceny jsem proplatil najatému skláři za finanční odškodnění kvůli nespravedlivému věznění od vlády České republiky). Přitom jsem hodně četl, jako nikdy předtím ani potom. To byly tituly, které nebylo vůbec možné najít v civilních knihovnách na svobodě. Doslova zakázané i zapovězené tituly. Díla, na které bych nikdy v tom věku nenarazil. Přečetl jsem za rok přes 100 knih, z nichž některé obsahovaly 700 - 1.100 stran. Z hlediska vnitřní struktury mě nejvíce zaujal novelizovaný román od John Dos Passos - Manhattan Transfer [Manhattan Transfer is a novel by John Dos Passos published in 1925. It focuses on the urban life of New York City in the Jazz Age as told through a series of overlapping individual stories.] Tedy překrývající se, přesahující, jedna přes druhou přečnívající dějová linie, individuální historky a příběhy. To nemohlo nemít vliv i na mé vnímání hudby. Nebo spíše chápání významu hudby. Dnes už vím, že současný systém je neudržitelný, chci ale zůstat u tématu. Cítím, že každým poslechnutým albem se moje svoboda něčím ozvláštňuje. Moje kapacita - roční, je cca 2.000 - 3.000 alb všech myslitelných žánrů a stylů, které si poslechnu a určitý zlomek zařadím do své iTunes library a na harddisk. Pochopitelně mluvím i o fyzických nosičích. Pokud TOTO někdo nechápe jako určité hudební vzdělání, tak už nevím. Ještě takhle: já rozlišuji. Mluvit a psát o hudbě je jedna věc. Poslouchat hudbu je věc druhá. Nepodceňuji tedy publicisty, na druhou stranu to však nemá vypovídající hodnotu o lidech, kteří neprošli tím různým školením a možná víš, jak to chodilo za minulého režimu v komunistické zóně smrti a jak to koneckonců chodí dnes. Poslouchat hudbu je zcela samostatná kategorie. A do hlav lidem nevidíš. Ano, mluvím-li tedy o kompaktnosti v hudbě, druhým dechem dodávám, že mluvím zároveň o kompaktnosti myšlení. O kompaktnosti svobody. O hodnotách. Určití lidé, aktivní hudebníky nevyjímaje, budou muset odejít a už nikdy se na scéně neobjeví. Přestanou žít. Hudba však zůstane navždy. Hudba je všude okolo nás. Stačí jen naslouchat. A naslouchat budou jen ti, co přežili. Hm..., říkám to v minulém čase - je to tak jisté, jakoby se to už stalo.
V době, kdy se nespravedlivě kde-co relativizuje, působí na nás duch relativizmu. Avšak to, že něco relativní skutečně je, samo o sobě neznamená, že relativní je všechno. A není to vynález pouze dnešní doby, pokud tedy sáhneš do doby pouhých dva tisíce let zpátky a Pilátova výroku "Co je pravda?". Dovedeš si to i přes tvou předpokládanou názorovou orientaci představit? V té chvíli měl římský místodržitel pravdu na dosah ruky a on se ptá, co je pravda. Jako by nebyla, jako by ani neexistovala! Ale Pilát se hluboce mýlil. Kategorie pravdy existuje. Proto se já dívám i na současné poznání, současné vzdělání i způsoby jeho nabytí s rezervou, aniž bych je apriori relativizoval. Má svou hodnotu teď. Nebude mít žádnou hodnotu potom. Jde o více, než jenom o hudbu a já rád s humornou nadsázkou říkám, že hudba není jen hudba. Jde o přežití. Chtějí-li dnešní vzdělaní i méně vzdělaní lidé dělat hudbu, musí především žít. Proto je zdaleka nejdůležitější DNES a TEĎ / TERAZ - získat titul ČLOVĚKA. A kritéria pro jeho získání nevymyslel člověk. Hodnota všeho, o čem jsme zde mluvili, tedy: kompaktnosti v písni a hudby samotné, umění, vzdělání, svobody a života, se odvozuje od Boha. To, nebo spíše On je základem mého optimizmu.
Ať si to tedy každý z hudebníků dobře, tedy KOMPAKTNĚ promyslí: miluje-li hudbu tak málo, že kvůli ní přijde o život a zmizí ze scény navždy, na které se navíc jen sotva mihnul, protože zanedbal to JEDNO POTŘEBNÉ..., je to jeho osobní volba. Nezůstane. Anebo..., bude-li milovat život tak moc a tak toužebně, pak udělá potřebné kroky pro jeho získání a bude moci dělat hudbu navždy. Zůstane. Říkám každému na dálku: "lpíš na tom, co si myslíš, že máš, abys pak ztratil všechno? Je ti nabízeno to, co ještě nemáš a všechno, co ti chybí, získáš. Ano: můžeš-li tomu učinit místečko, učiň tak a budeš-li chtít dělat hudbu, pak ji budeš dělat navždy". Tuto volbu za nás nikdo nemůže učinit, jen my sami.
Považuji se za šťastného, že se ještě nenašel nikdo z lidí, kdo by vymyslel způsob, jak mi vzít, co už mám, abych nevěděl, co vím, a abych si nemyslel to, co si myslím. Jakmile se člověk dopátrá pravdivé informace, už nikdy nebude jeho mysl pracovat tak, jako předtím, než k té informaci přišel, pokud ji přijal, osvojil - podržel si ji a pak na ní trval. Toto považuji za nejcennější vzdělání a vlastnictví, které znám.
Benjamin Tais Amundssen
1st edition cover
(Harper and Brothers)
Asahi, Tokyo - branch office.
Manhattan Transfer is a novel by John Dos Passos published in 1925. It focuses on the urban life of New York City in the Jazz Age as told through a series of overlapping individual stories.
It is considered to be one of Dos Passos' most important works. The book attacks the consumerism and social indifference of contemporary urban life, portraying a Manhattan that is merciless yet teeming with energy and restlessness. The book shows some of Dos Passos' experimental writing techniques and narrative collages that would become more pronounced in his U.S.A. trilogy and other later works. The technique in Manhattan Transfer was inspired in part by James Joyce's Ulysses (1922), T. S. Eliot's The Waste Land, and experiments with film collage by Soviet director Sergei Eisenstein.
Sinclair Lewis described it as "a novel of the very first importance ... The dawn of a whole new school of writing." D.H. Lawrence called it "the best modern book about New York" he had ever read, describing it as "a very complete film ... of the vast loose gang of strivers and winners and losers which seems to be the very pep of New York." In a blurb for a European edition, Ernest Hemingway wrote that, alone among American writers, Dos Passos has "been able to show to Europeans the America they really find when they come here."
- Le Monde's 100 Books of the Century