Úvodní stránka » EDITORIAL » Národní park Olympic
 Supertrip v Národním parku Olympic

                          Supertrip v Národním parku Olympic
VYROSTL jsem u hory Olymp v jižní Evropě, a přirozeně jsem tedy byl zvědavý, co s ní má společného poloostrov, který ze severoamerického pobřeží vybíhá do Tichého oceánu, a to tisíce kilometrů od původní hory Olymp. Když se mi můj přítel zmínil o tom, že v této odlehlé oblasti je deštný les — 8 000 kilometrů severozápadně od amazonského deštného pralesa —, nikdo mě už nemusel dále přemlouvat, abych se do Národního parku Olympic vydal.
Ještě před návštěvou jsem provedl malý výzkum. Dozvěděl jsem se, že tento park, který se nachází ve státě Washington v severozápadním cípu Spojených států, má rozlohu 3 700 kilometrů čtverečních a že je úchvatnou přehlídkou přírodních divů. Z mlžného oparu Tichého oceánu, který halí jak pobřeží, tak lesy, vystupují velké stromy a ostré skalní útesy na pobřeží. Zdejší klima patří k nejvlhčím na zemi. V parku jsou vysoké hory se sněhovou pokrývkou, ledovce, které se pomalu pohybují, a také deštný les, jenž je stejně tmavý a tajemný jako pralesy v amazonské oblasti.
Nejvyšší zdejší vrchol, který se tyčí do výšky 2 500 metrů, jistý anglický kapitán v roce 1788 pojmenoval Mount Olympus, a to podle legendárního domova bohů řecké mytologie. S cílem chránit tuto panenskou přírodu byl v roce 1938 založen Národní park Olympic.


Deštné lesy v Severní Americe?
Je příjemné podzimní ráno. V administrativním centru parku, které je ve městě Port Angeles, na mě čeká místní rodák a průvodce Mike. Je to pěkně rozložitý chlapík a návštěvníkům, jako jsem já, s hrdostí ukazuje klenoty deštného lesa. „Deštné lesy jsou pravděpodobně nejpozoruhodnějším jevem parku Olympic,“ říká se zřejmou nadsázkou. „Tento termín se obyčejně používá na tropické deštné pralesy. Ty naše patří k méně rozlehlým deštným lesům v mírném pásu.“ Když chci, aby mi to vysvětlil, Mike sype čísla jako z rukávu: Lesy jsou na západních svazích Olympic Mountains zavlažovány mimořádně četnými srážkami, které se ročně pohybují od 2 000 milimetrů na pobřeží až po 4 000 milimetrů nebo i více podél říčních údolí při úpatí hor. Převážná část deštných lesů se nachází ve třech údolích — při řekách Hoh, Queets a Quinault.
Zvuk mých kroků tlumí asi půlmetrová vrstva lesního humusu. Mohutné stromy mne chrání před větrem, a při zdejších četných deštích to navíc vypadá, jako by se na zem snášelo jakési jemné zelené mrholení. Sluneční paprsky, které ke mně dolů proniknou, jsou jen slabé a nezřetelné. I ten nejjemnější ptačí zpěv se zdá být hlasitý. Občas se v džungli spadlých stromů mihnou jako hnědé stíny jeleni.
Když stromy rostou na stromech
Vrstva humusu na zemi je tak hustá, že semena mají jen velmi malou šanci vyrůst. Většina nejvyšších stromů v lese proto vyrostla z mateřských kmenů. To jsou spadlé, rozkládající se stromy, které semenům, jež na ně padnou, slouží jako úrodný hostitel. Není nic neobvyklého vidět několik vysokých stromů, jak rostou jeden za druhým podél ležícího velikána. Takových mateřských kmenů je tady spousta, a proto se zde občas vyskytnou kolonády stromů — jako kdyby je někdo pečlivě nasázel do alejí.
Opouštím stezky v nižších polohách a šplhám se do hor. Les se mění a převládajícími druhy jsou zde jedle Abies bifolia a jedle líbezná, které zde dorůstají do mimořádné velikosti. Na úbočích hory Mount Olympus je sedm ledovců, přičemž místy má led tloušťku až 300 metrů. Ledovců je v celé oblasti více než 50.
Rozeklané vrcholy a zaledněné hřebeny
Kalorie, které jsem spálil při namáhavém výstupu, je třeba doplnit. Další den jsem tedy zahájil vydatnou snídaní v malé restauraci v Port Angeles. Přátelská číšnice Arlene, která mne obsluhovala, místní deště zrovna ve velké oblibě nemá. Je však nadšenou milovnicí sněhu. Trvala na tom, že moje návštěva v Olympic Mountains by nebyla úplná, kdybych nenavštívil náhorní plošinu. Ta sousedí s východními svahy parku, které jsou pod sněhem.
Vyrazil jsem po silnici vedoucí z Port Angeles na východ do Deer Parku a brzy jsem přijel ke strmé, neupravené cestě s četnými serpentinami. Byl jsem odměněn nádhernou vyhlídkou na sever a na jih, přes úžinu Juana de Fucy na ostrov Vancouver a na vyvýšenou střední část Olympic Mountains, která je pokryta ledem. Na horských loukách jsem viděl mnoho zvěře a některé křehké rostlinky, které nikde jinde na zemi nerostou, včetně zvonku Campanula piperi a violky Viola fletti.
Přijíždím teď ke hřebenu Hurricane Ridge. Není těžké uhodnout, proč je horská silnice, která sem vede, v parku tak oblíbená. Je to pohodlná cesta, která začíná poblíž administrativního centra parku a končí ve výšce 1755 metrů na kvetoucích loukách na okraji horského masivu Olympics. Ten se odtud táhne daleko na jih a je tvořen řadou zasněžených vrcholků s ledovci, které vyplňují údolí mezi jednotlivými horami. Zatímco se tímto pohledem kochám, vítr ze západu přivál hustá mračna.
První kandíky Erythronium montanum rozkvétají, jakmile z luk zmizí sníh, a během následujících tří měsíců pak pestrobarevné květiny vyrážejí jedna za druhou. U velkolepého horského úpatí je možné občas vidět jelena a jindy se zase na příkrých srázech nad silnicí ukáže kamzík bělák.
Pěnící příboj Tichého oceánu
Na ta nejhezčí pobřežní místa parku Olympic se člověk dostane snáze pěšky než autem. Z města Forks, které leží na východě, jsem šel lesem a nakonec jsem dorazil na pobřeží, kde se přílivová jezírka hemžila fascinujícími mořskými živočichy. Za mysem Teahwhit Head se otevřel nečekaný pohled na útesy Giants Graveyard, spletitou změť skalních útvarů, o něž se tříští mohutné příbojové vlny Pacifiku. Stromy podél tohoto pobřeží se pod neustálými poryvy větru vanoucího od moře ohýbají téměř o devadesát stupňů. Když jsem v silném větru sešel dolů k moři, našel jsem množství hladce vyleštěných balvanů a naplaveného dřeva překrásných tvarů.
Dojem, kterým na mne zapůsobil Národní park Olympic, by se dal shrnout slovy: divočina, kde se zastavil čas. 

Proč je v parku tolik dešťových srážek?
-----------------------------------------------
  Nad teplým pobřežním oceánským proudem vznikají husté mraky. Ty jsou hnány do vnitrozemí, kde je vysoká hradba Olympic Mountains nutí vystoupat do výše. Když stoupají, ochlazením se jejich vlhkost sráží a vzniká vydatný déšť, případně sníh. Na západní horské svahy tak spadne přes 3 500 milimetrů srážek ročně. Na Mount Olympus spadne okolo 5 000 milimetrů srážek, převážně ve formě sněhu. Země na východní straně pohoří však leží v takzvaném srážkovém stínu, a je tedy poměrně suchá.

Location: Jefferson, Clallam, Mason, and Grays Harbor counties, Washington, USA
Nearest city: Port Angeles
Coordinates: 47°58′10″N / 123°29′55″ W
Area: 922,650 acres (373,380 ha)
Established: June 29, 1938
Visitors: 2,966,502 (in 2011)
Governing body: National Park Service
Mount Olympus is the tallest and most prominent mountain in the Olympic Mountains of western Washington state. Located on the Olympic Peninsula, it is the central feature of Olympic National Park. Mount Olympus is the highest summit of the Olympic Mountains, however, peaks such as Mount Constance, on the eastern margin of the range, are more visible from the Seattle metropolitan area. With notable local relief, it ascends over 2,100 m (6,900 ft) from the 293 m (961 ft) elevation confluence of the Hoh River with Hoh Creek in only 8.8 km (5.5 mi). Mount Olympus has 2,386 m (7,828 ft) of prominence, ranking 5th in the state of Washington. On July 4, 1788, British Captain John Meares named Mount Olympus which had been called El Cerro de la Santa Rosalia by Spanish explorers.
Geology:
Type Shale and sandstone: Age of rock Eocene
Climbing:
First ascent: 1907 by L.A. Nelson and party 
Easiest route: Glacier Climb
Peakware.com: http://www.peakware.com The Dungeness River arises in the Olympic Mountains. It is fed by springs and melting snows. This shot was taken from the old railroad bridge near Sequim, Washington.

  The Dungeness River begins its steep plunge to the sea at the snowfields and remnant glaciers on some of the highest peaks in the Olympic Mountains, including Mt. Deception (7,788 feet), and Mt. Constance (7,756 feet).
Downslope from the high peaks and meadows is the Subalpine Zone, where snow also remains on the ground for months at a time, typically from October to early summer.
The principal trees of this zone, subalpine fir (Abies lasiocarpa) and Alaskan yellow-cedar, (Chamaecyparis nootkatensis) have adapted to snowfall in different ways: the fir by having short, stiff branches that bear the weight of the snow, and the cedar by having extremely flexible branches that bend without breaking under heavy snowloads.  The steep upper basins of the watershed, such as Royal Basin and the headwaters of the Graywolf River, contain stands of white-bark pine (Pinus albicaulis), a tree characteristic of drier mountains in the western U.S., another indication of the rainshadow found in the Dungeness watershed. Douglas-fir, a species that thrives in full sunlight, dominates the Montane, or middle elevation forests of the Olympic Mountains.
Forest fires have played an important role in the rainshadow side of the Olympics, favoring Doug-fir’s adaptations to quickly germinate on bare soil and to rapidly fill the forest canopy.  The climax tree in the Montane Zone, in contrast, is the western hemlock, able to germinate in undisturbed forest litter and to grow to adulthood in dense shade.  These two species, along with western red-cedar, reach massive sizes in the wet river bottoms where fires haven’t burned and abundant ground water is always available.  Where the old-growth forest has been left to reach maturity, weathered snags of fir and cedar provide nesting habitat for Spotted Owls, Marbled Murrelets, and Vaux’s Swifts.
The Riparian Habitat, or riverside forests, of the lower Dungeness River is constantly changing, as the river cuts new channels in the flood plain.  Trees and shrubs in the riparian zone have adapted to these changeable conditions by quickly restoring themselves after disturbance.  Species such as black cottonwood (Populus trichocarpa), willows (Salix sp.), and red alder (Alnus rubra) have rapid growth rates and produce huge numbers of seeds, all characteristics of pioneer species found in disturbed habitats.  The massive cottonwoods in our park are probably less than 100 years old, yet are over 4 feet wide and stand 170 feet tall.  Cottonwoods and willows can even sprout from small twigs that wash downstream and become buried in the silt and gravel.  Other principal trees of the riparian zone -- big-leaf maple (Acer macrophyllum), Douglas-fir, and western red-cedar -- grow best in stable habitats on the edges of the flood plain.
The combination of deciduous and coniferous trees in the riparian forest, plus the mosaic of different ages and sizes that results when the forest recovers from past flooding, provides diverse habitats for many creatures.  In spring, the budding trees support large insect populations, which in turn support breeding songbirds.  The songbirds specialize by feeding in different ways: aerial pursuers like swallows and flycatchers grab gnats and moths out of the air, leaf gleaners like warblers and vireos pick caterpillers off the foliage, and trunk foragers like nuthatches and creepers pick the insects and spiders from the trunks of large trees.  A bounty of berries and fruits on shrubs and trees produces food from summer through winter -- blackberries, elderberries, Indian plum, salmonberries, thimbleberries, snowberries, serviceberries, currants, gooseberries, Oregon grape, salal, and oceanspray --  providing nutrition for many species.
At the river’s mouth, where freshwater mixes with tidal saltwater, lies the Estuary, a region of high productivity and a wide variety of diverse creatures.  The sheltered waters of Dungeness Bay provide feeding habitats for many predators, from tiny invertebrates to majestic eagles.  The estuary also provides essential nursery grounds for fish, crustaceans, and many other organisms.  The water quality of Dungeness Bay has suffered from contaminants and sediments that wash downstream in the river, creeks, and irrigation ditches.  Large sections of the Bay are now closed to shellfish harvest because of unhealthy levels of fecal coliform bacteria. The health of estuarine habitats in Dungeness Bay are the responsibility of all residents of the watershed, by maintaining septic systems, using best management practices with livestock, controlling storm-water runoff, and always considering how our actions affect organisms downstream.  Fortaken: Railroad Bridge Park, 2151 West Hendrickson Road, PO Box 2450, Sequim, WA 98382 360-681-4076 - / www.dungenessrivercenter.org Piper's harebell. Photo courtesy Olympic National Forest. Na horských loukách je mnoho jelenů a vzácných rostlin, k nimž patří i Viola fletti. Jeden z naplavených kmenů na pobřeží Rialto Beach. Západ slunce nad Rialto Beach.

 Supertrip v Národním parku Olympic

 


 

 

 

NEWS

24.1.2016

John Cale

23.1.2016

Coffee Or Not

23.1.2016

Strawbs

22.1.2016

Roly Porter

archiv

ALBUM COVERS VII.

Tais Awards Academy
Průmyslová 11, 102 19 Praha 10, Czech Republic
+420608841540